Zirkonové implantáty, rozmarný trend nebo revoluce
Celokeramika rozšířila své řady o další produkt. Jsou to celokeramické endooseální implantáty, které se na trh postavily vedle svých starších titanových a ocelových kolegů. Jejich příchod na trh předznamenalo množství diskuzí nad otázkou biokompatibility, osseointegrace, mechanických vlastností a dlouhodobého chování v organismu. Navzdory tomu jsou již tyto implantáty na evropském trhu a po odsouhlasení americké FDA, míří také za oceán. Historie implantátu je opravdu pestrá a zaznamenala již několik zdařilých pokusů o použití zirkonoxidu v implantologii. Jaký je tedy význam těchto implantátů a jaký potenciál mají pro protetické využití?
Aktuálním tématem implantologie je osseointegrace. Ačkoliv se titan jeví jako nejvhodnější materiál, prokázalo se, že ani u tohoto materiálu není osseointegrace dosaženo ve větší míře. Důvodem toho je kontaminace titanového povrchu implantátu především oxidy, které se vytváří reakcí se vzdušným kyslíkem. Dále pak samotné povrchové úpravy, kupříkladu pískování povrchu, může vést ke kontaminaci. Následným leptáním se uvízlé krystaly pískovacího materiálu (Al2O3) odstraní, ale po kontaktu s kyslíkem se na titanovém implantátu vytváří nová oxidační vrstva TiO2. Samovolné oxidaci tedy nelze prakticky zabránit a množství molekul čistého Ti na povrchu implantátů dosahuje méně než 20% celkové plochy. Hlavní roli v tomto spojení implantátu s kostní tkání tak hraje struktura povrchu implantátu, která by měla umožnit osteoblastům usazení v povrchu tělesa. Asi právě tyto skutečnosti přiměly výrobce pátrat po novém materiálu, který by svou biokompatibilitou byl vhodný a splňoval zmíněná kritéria.
A skutečně ytriem stabilizované tetragonální polykrystaly zirkonia (Y-TZP) těmito vlastnostmi disponují. Ačkoliv se osvědčili především u takzvané periointegrace. Použitím zirkonu se ve srovnání s titanem dosahuje dokonalejší biokompatibility a lepší adheze a proliferace fibroblastových a osteoblastových buněk. Výzkumy taktéž prokázaly mnohem stabilnější okrajovou tkáň, než jaká vzniká okolo titanu. Okolo zirkonového povrchu implantátu snadněji dochází ke koronální repozici gingiválního okraje a spontánní obnově interdentálních papil. Tyto výsledky přinesly na trh implantáty, které kombinují titan v osseální části a Y-TZP v gingivální části. Zároveň tyto zirkon-titanové implantáty působí při prosvítání skrz měkkou tkáň dásní výrazně přirozenějším dojmem. Z dlouhodobého hlediska se jedná o téměř ideální řešení zejména při použití implantátů v exponovanější frontální části dutiny ústní. Taková kombinace materiálů je velmi logická, je však spojení těchto dvou materiálů vhodné z hlediska odlišnosti svých mechanických a fyzikálních vlastností? Pokud bychom tyto implantáty chápali jako vývojový předstupeň zirkonových celokeramických, měli bychom očekávat od zirkonu výrazně pozitivní výsledky. Praxe se však setkává s vlnou skepse neboť zkušenosti se zirkonem tak jednoznačně pozitivní nejsou.
Kromě spekulací z řad odpůrců zirkonu, jsou zde i fakta, která v problematice užití tohoto druhu implantátů budou hrát významnou roli. Hlavní problém představuje hydrolýza. Ta způsobuje křehnutí materiálu a významně tak ovlivňuje životnost implantátu. Výrobci proto implantáty povrchově upravují glazováním, což však má negativní dopad na schopnosti se integrovat do tkáně. Mechanické vlastnosti zirkonoxidu jsou tak výhodou i handicapem materiálu zároveň. Náročnost na zpracování a následné povrchové úpravy jsou rovněž problematické a vedou k tvarovým odlišnostem od implantátů titanových. Je to především geometrie závitů a naprostá absence jemných závitů ať už vnitřních či vnějších. Omezení se týká také průměru implantátu, který pravděpodobně neklesne pod 3,5mm. Navíc implantáty musí být jen z jednoho kusu materiálu a angulované či různě tvarově modifikované nejsou zatím na trhu k dostání. Přímá individuální úprava broušením je krajně nevhodná právě z důvodu odstranění glazovaného povrhu.
Navzdory všem těmto úskalím nabízí celokeramické Y-TZP implantáty alternativu úspěšného protetického řešení a vše nasvědčuje tomu, že tento materiál po zdokonalení výrobní technologie má jistou budoucnost. Studie Freiburg Univerzity v Německu ukázaly, že pouze 4 zirkonoxidové implantáty ze 119 zavedených, se nepodařilo úspěšně aplikovat. V celkovém shrnutí výsledků studií, se zirkonoxidové implantáty jeví stejně úspěšné jako titanové. Klíčovou roli však hraje především životnost implantátů. Pokud by se tento materiál osvědčil, stal by se jakousi estetičtější implantologickou variantou ošetření. Je však otázkou, zda získá tento materiál své příznivce ochotné experimentovat a podstoupit rizika s tím spojená i v případě, že trh nabízí osvědčené řešení v podobě titanových implantátů nebo případně zirkon-titanových implantátů, které v otázce estetiky nejsou oproti celo-zirkonovým nijak pozadu.
